19. května 2012 v 20:54 | Carlos
|
Ehm.. je tu první díl k té mé povídce. Mně osobně se moc nelíbí. Příjde mi to takové suché, nudné a.. no prostě divné! :) Ale třeba budete mít jiný názor.. Zase budu ráda, když zanecháte komentář. :3
,, Co mu je?" slyšel jsem Louise, jak se ptá Liama po tom, co jsem práskl dveřmi.
Procházel jsem se parkem, který jsem moc dobře znal. často jsem si tady chodil vyčistit hlavu - stejně jako teď. Nebyl jsem naštvaný proto, že mi Liam vyhodil jogurt do koše, nebo proto, že jsem celý den nic nejedl. Byl jsem naštvaný, protože už mě prostě přestalo bavit jak nám Liam dělá šéfa. Vždycky je to udělej to a udělej ono, ale nikdy to není správně. Nikdy to není podle představ pana kapitána Liama. Někdy už mě nebaví být v kapele. Potřeboval bych někoho, komu bych se mohl vyzpovídat. Říct mu o svých problémech a schovat se u něj. Potřeboval bych takový druhý život. 'Normální' život. Jistě, mám svou rodinu. Ale ti jsou daleko, potřeboval bych někoho tady. V Londýně.
Na to, že byl říjnový nedělní večer, bylo v parku hodně lidí. Přece jenom se mi ale podařilo najít volnou lavičku. Posadil jsem se a ruce položil na její opěradlo. Zavřel jsem oči a nad ničím nepřemýšlel. Potřeboval jsem nachvíli vypnout. Přál jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Líbilo se mi být Niall Horan a ne TEN Niall Horan, celosvětově známá celebrita, která má za zadkem pořád otravné lidi, kteří ho prosí aby jim naškrábal své jméno na jeho obličej, nebo jim zalhal jak moc je miluje.
,, Let's me and you hideaway, hideaway.." Ano, to jsem přesně potřeboval - ukrýt se. Přemýšlel jsem - i když nerad - odkud ta výstižná slova pro mé pocity jdou. Něco mě přinutilo otevřít oči a já spatřil menší blonďatou dívku. Vlasy měla rozpuštěné a sahaly jí po ramena. Seděla ke mně zády a hrála na kytaru. Vedle ní ležel velký pes
,, You've stolen my heart.. I don't want it back.." pokračovala. Měla krásný hlas. Chtěl jsem ho slyšet hlasitěji, tak jsem se k dívce přiblížil. Nemohla mě vidět, seděl jsem mlčky za ní. Jen tak jsem tam seděl na studené zemi a užíval si toho krásného hlasu. Znovu jsem zavřel oči a vdechoval ten podzimní vzduch.
Zapípal mi mobil. Dívka se lekla a přestala hrát. Podíval jsem se kdo píše. Harry. Ten taky musí všechno zkazit.
,, J-je tam někdo?" zeptala se tiše a trochu nejistě. Mobil jsem rychle schoval a přisedl s k ní.
,, Ahoj." pozdravil jsem jí a zdvihl pravou ruku na pozdrav.
,, Kdo jsi?" Odložila kytaru a nepřestávala se dívat před sebe.
,, Jsem Niall." slušně jsem jí podal ruku, ale ona se na mě ani nepodívala.
,, Holly." Otočila se na druhou stranu než jsem byl já, aby mě pozdravila.
,, Promiň, jsem tady." Poklepal jsem jí na pravé rameno. Trochu se začervenala, ale pak se usmála. Otočila se na mě. Spatřil jsem její oči. Byli to zelené vybledlé oči, zcela bez života.
,, Hezky zpíváš." promluvil jsem zase po pár minutách ticha.
,, Děkuju." poděkovala ne moc vděčně. Moje přítomnost jí asi nebyla zrovna moc příjemná, protože se za několik vteřin omluvila, že už musí jít.
Pořád jsem seděl uprostřed parku na studené trávě, tentokrát ale sám. Vzpomněl jsem si na esemesku od Harryho. Vytáhl jsem mobil z náprsní kapsy na mikině a odepsal Harrymu na naprosto zbytečnou otázku ' Kde jsem?'.
Ještě jsem se nějakou tu hodinku potuloval po ulicích Londýna. Domů za klukama se mi nechtělo. Nechtělo se mi poslouchat Liamův nekonečný monolog o tom, že jestli nebudeme dostatečně zkoušet, nezvládneme asi největší vystoupení v naší kariéře. Nechtělo se mi dívat na Zayna jak se dvě hodiny upravuje před zrcadlem a potom prohlásí, že to musí celé předělat. Nechtěl jsem poznat zase nějakou novou slečnu, kterou si Harry přivedl z klubu a dokonce jsem ani neměl náladu na Louisovi vtípky.
Nakonec jsem ale stejně musel domů. Tiše jsem zavřel dveře a doufal, že mě nikdo neslyšel přicházet. Vešel jsem do kuchyně a tam byli všichni. Mé očekávání se naplnilo. Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Liam mi cpal pod nos texty s novými písničkami, které se musíme naučit. Zayn se muchloval s hřebenem a ujisťoval ho, jak moc ho miluje. Harry seděl - nebo spíše ležel - na pohovce s vysokou černovlasou dívkou, která na něm byla nalepená jako klíště. Vsadím se, že ani neznal její jméno.
,, Stop!" zastavil jsem Liama. Nechápal jsem ani slovo. ,, Dneska toho mám dost. Jdu spát." vyšel jsem schody a zamkl za sebou dveře. Ještě jsem slyšel Liama jak na mě řve něco ve smyslu, že na všechno kašlu a nikdo mě nebude chtít, umřu sám..
Skvělý <3. Můžeš se prosím podívat na můj
http://fanfiction-blog-lidka.blog.cz/